Isaiah Berlin: The Roots of Romanticism

Nedávno jsem v pražském knihkupectví Shakespeare a synové narazil na soubor přednášek Isaiaha Berlina The Roots of Romanticism. Jedná se o šestici přednášek, které Berlin přednesl v rámci Mellon Lectures v roce 1965 ve Washingtonu. Tiskem vyšly až v roce 1999, dva roky po autorově smrti. Protože se téma částečně dotýká mých akademických zájmů a protože mám Berlina rád, neváhal jsem a knihu zakoupil. Kniha mě rozhodně nezklamala.

Berlinovým cílem je seznámit čtenáře s kořeny a základními myšlenkami romantického hnutí. Snaží se nalézt a představit esenci tohoto myšlení a rovněž ukázat, v čem toto hnutí obohatilo západní filosofickou tradici.

Vyprávění začíná v osmnáctém století, v době osvícenství, v době posedlé hledáním pravdy. Autor sugestivně líčí osvícenskou posedlost nalézt neměnné zákony, na jejichž základě by bylo možné vybudovat dokonalou a spravedlivou společnost. "To, co se povedlo Newtonovi ve fyzice, muselo být dosažitelné i na poli etiky a politiky," píše Berlin. I když se názory jednotlivých filosofů, jako byli Fontenelle, Hume nebo Voltaire, na povahu této pravdy lišily, všichni shodně věřili, že tato pravda skutečně existuje. "Zbývalo jen správně poskládat všechny díly skládačky."

Od prvních zdánlivých trhlin, které osvícenství způsobili Hume svojí kritikou kauzality a Montesquieu svojí neškodnou kulturní relativiziací, dostává se Berlin k prvnímu vážnému útoku proti osvícenství, který pocházel od Kantova královeckého spolubydlícího Johanna Georga Hamanna.

V následujcících přednáškách pak Berlin rozebírá vliv Rousseaua, Herdera, Kanta, Schillera, Fichta a Schellinga na romantické hnutí. Poutavě ukazuje, jak Kantův požadavek osobní svobody, který by podle Kanta měl vést ke střídmému racionálnímu životu, vedl v úvahách tří posledně jmenovaných k absolutnímu opaku. Osobní svoboda už nebyla prostředkem, který Kantovi sloužil k odlišení dobra od zla, svoboda ve své absolutní a nezpoutané podobě sama stala se maximou.

S tím, jak se Berlin postupně blíží k závěru, ukazuje, jak se filosofické myšlenky romantické filosofie promítnuly v umění, literatuře, ve filosofii existencialismu, v doktrínách nacionalismu, liberalismu, konzervativismu a fašismu, nebo dokonce ve fenoménu konspiračních teorií. Posouzení vlivu romantismu na některé současné fenomény je hlavní devizou Berlinovy práce. Někdy, jako v případě vysvětlení konspiračních teorií nebo v případě obratu romantiků ke středověku, se však zdá, že Berlin příliš zjednodušuje.

Kořeny romantismu mohou sloužit jako výborný úvod do filosofie osmnáctého a devatenáctého století. Berlin měl božskou schopnost polopaticky vysvětlit i tak obskurní a těžko stravitelné myšlenky jako ty, které nalezáme v dílech německých klasických filosofů. Pokud hledáte nějaký úvod do filosofických idejí doby osvícenství a romantismu a zároveň vládnete anglickým jazykem, plní Berlinovy přednášky funkci úvodu nepopsatelně lépe, než kapitoly věnované německé klasické filosofii v Úvodu do filosofie od Ivana Blechy či v Malých dějinách filosofie od Hanse Joachima Störiga.

BERLIN, Isaiah: The Roots of Romanticism. Edited by Henry Hardy. London, Chatto & Windus: 1999.