Kanón antisociologa

Nejednou jsem (nejen) na internetu narazil na názor, že sociologie je pavěda nebo nesmysl (například nedávno zrušený blog Marty Krausové na idnes.cz). Nevím, kde někteří lidé berou tu jistotu, která je k takovým soudům opravňuje. Nemyslím si, že pouze sociální vědci jsou oprávněni kritizovat sociální vědy. Občas by ale neškodilo, kdyby si účastníci křížového tažení proti sociologii z řad nesociologů přečetli nějaké klasické nebo současné sociologické dílo, aby pochopili, co vlastně kritizují.

Představují kanóny antisociologů těžký kalibr?

Názor, že sociologie je pavěda, je jedním z nejhloupějších názorů vůbec. Mohlo by se zdát, že se jedná o české specifikum, neboť za komunismu byla sociologie považována za buržoazní pavědu. Takové vysvětlení však neobstojí vzhledem ke skutečnosti, že ani za hranicemi to neměla sociologie vždy jednoduché. Jako důkaz dobře poslouží článek amerického sociologa Roberta Kinga Mertona Kánon antisociologa. Z něj lze vyčíst, že kritika sociologie jako pavědy nemusí být reziduem čtyřiceti let komunistické nadvlády. I v zemích, v nichž sociologie měla a stále má silné postavení, čelila a čelí všemožným, mnohdy neoprávněným, útokům.

Na tomto místě bych samozřejmě mohl říci, že s názorem zarytých antisociologů nesouhlasím, protože jejich názor považuji jednoduše za hloupý (stejně jako oni považují za hloupou sociologii, gender studies a vše kolem). Mohl bych celou věc ukončit s odkazem na to, že žijeme v demokratické společnosti a že každý z nás má právo svobodně vyjádřit svůj názor. Asi mi dáte za pravdu, že taková zkratka není dobrým základem pro kritickou diskusi.

Obrana sociologie je navíc úkol složitý. Kritikové sociologii vytýkají řadu atributů: levicovost, užívání pseudovědeckých pojmů (např. pojem společnost) nebo dokonce poukazují na subjektivitu sociologických soudů plynoucích z toho, že sociologie je věda humanitní, nikoliv přírodní (exaktní, objektivní). Vyjít zde vstříc všem těmto kritikám není možné. Zaměřím se proto na jedinou z nich - sociologie jako levicová věda.

Sociologie jako řečičky doleva

Řada středoškolsky vzdělaných lidí se pravděpodobně setkala s tím, že pojem “sociologie” poprvé použil Emmanuel Joseph Sieyés, že se tohoto pojmu později chopil francouzský pozitivistický filosof Auguste Comte a pojmenoval jím novou vědu o společnosti. Comta můžeme spolu s Herbertem Spencerem a Karlem Marxem zařadit do trojlístku, který v devatenáctém století položil základy sociologie.

Jsou sociologové pátou kolonou socialismu?

V případě Marxe lze souhlasit s tím, že jím budovaná věda o společnosti má socialistické (levicové) implikace. Marx sám byl jedním z těch, kdo levici stvořili. Méně je to pravda v případě Comta a ještě méně v případě Spencera.

Na středních školách už se zpravidla nemluví o tom, že Comte byl ovlivněn tzv. retrográdní školou. Retrográdní školou se rozumí skupinka francouzských katolických filosofů jako byli Louis de Bonald a Joseph de Maistre. Filosofové retrográdní školy nenáviděli francouzskou revoluci a vše, co s sebou přinesla. V osvícenských myšlenkách svobody, rovnosti a bratrství, které ovlivnily ideály francouzské revoluce, spatřovali tito filosofové zárodek chaosu, mravního úpadku a nihilismu. Jejich filosofie byly vedeny touhou zvrátit porevoluční bujení společenského chaosu zpět k nadvládě řádu. Comtova sociologie si tyto konzervativní implikace s sebou nadále nesla.

Herbert Spencer byl naopak liberál. Jeho politické inklinace se projevily v jeho vlastní verzi sociologie. Společnost podle Spencera nelze považovat za nějakou o sobě existující entitu, která by nás omezovala v našem každodenním jednání - společnost je až agregátem svobodných jedinců, kteří spolu svobodně navazují smluvní vztahy. Společnost je výsledkem těchto smluvních vztahů navázaných svobodnými jedinci.

Pokud je mi dobře známo, Spencer ovlivnil liberální myšlení dvacátého století. Na Wikipedii se dokonce můžete dočíst, že výrok Margaret Thatcherové - There is no alternative [míněna je alternativa k volnotržní ekonomice] - pochází od Spencera.

Devatenácté století v sociologii nijak nepotvrzuje domněnku, že by sociologie byla rovna levicovému vidění světa. Kdokoliv samozřejmě může namítnout, že v devatenáctém století mohlo být rozdělení sociologických sil spravedlivé, zatímco postupem času sociologie jaksi zdegenerovala v pátou kolonu socialistické revoluce. Ani takové tvrzení nemá v dějinách sociologie oporu. Podívejme se proč.

Durkheim, Weber a Pareto

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století působili další tři významní sociologové: Émile Durkheim, Max Weber a Vilfredo Pareto. Budou-li nás zajímat jejich ideologické inklinace, brzy zjistíme, že jejich myšlení nelze klasifikovat podle jednoduchého politickoideologického klíče.

Émile Durkheim (1858-1917)

Začněme Durkheimem. Edward Tiryakian například považuje Durkheimovu sociologii za liberální, Robert Nisbet v Durkheimově díle vidí významná konzervativní témata, zatímco podle Talcotta Parsonse lze vidět i souvislost Durkheimových myšlenek se socialistickými či komunistickými myšlenkami. Kdo je alespoň trochu obeznámen s Durkheimovým dílem, ví, že pravdu mají všichni tři sociologové - Tiryakian, Nisbet i Parsons. Například Durkheimovo tvrzení, že neexistuje falešné náboženství, má velmi liberální, skoro až relativistický nádech. Naopak Durkheimův požadavek vzniku moderní alternativy cechů už tak liberální není. Když věc trochu zjednodušíme, budou v takovém uspořádání nuceni hasiči jezdit na dovolené s ostatními hasiči a zedníci zase na dovolené se zedníky. Udržování Esprit de corps během dovolených může být dnes vhodné nanejvýš pro armádu, ostatní občané ať si tráví dovolenou podle svého uvážení. Žijeme ve svobodné společnosti a Durkheim nám nebude kecat do toho, jak máme trávit volný čas.

U Maxe Webera narážíme na stejnou obtíž. Ani jeho sociologii nelze jednoduše zařadit. Miloš Havelka, který napsal předmluvu k českému vydání Sociologie náboženství, hezky uvádí různé rozpory, které v souvislostech Weberova života a jeho sociologického díla vyvstávají. Na jednu stranu ve Weberově díle nalezneme velmi liberální témata. To je například patrné z Weberova vztahu k ženám, který byl na tehdejší dobu velmi pokrokový. Na druhou stranu, jak píše Havelka, Weber považoval rodinu za základ společnosti. To je naopak téma typicky konzervativní.

Posledním zmíněným byl Vilfredo Pareto, italský sociolog a ekonom, o kterém Karl Popper v knize Otevřená společnost a její nepřátelé hovoří jako o teoretikovi totalitarismu. Jak se můžeme dočíst v příspěvku na Wikipedii, Pareto příliš v demokracii nevěřil, a dokonce prý silně ovlivnil samotného Benita Mussoliniho. Renato Cirillo toto označení Pareta kritizuje a naopak tvrdí, že Pareto byl po celý život libertariánem.

20. století a dál

Ani významní sociologové dvacátého století nebyli většinově levicoví. A tuto tendenci v sociologii lze doložit. Samozřejmě lze narazit na nemalé množství soicologických teoretiků vysloveně levicových a marxistických, jako např. Charles Wright Mills, Peter McLaren nebo Max Horkheimer (respektive celá frankfurtská škola). Naleznete ale také celou řadu sociologů, kteří inklinovali k různým formám konzervativního myšlení jako byli např. Daniel Bell, Robert Nisbet, Marshall McLuhan nebo Raymond Boudon. O celé řadě významných sociologů dvacátého století jako Karl Mannheim, Erving Goffman, Pierre Bourdieu, Talcott Parsons, Zygmund Bauman nebo Thomas Luckmann nemám takové informace a jejich díla neznám natolik, abych je mohl uspokojivě zařadit pod hlavičku nějaké politické ideologie. Odvážím se však tvrdit, že mezi těmito sociology nalezneme pestré spektrum politických názorů. Mezi sociology dokonce nalezneme i takové, kteří propojili sociologii s křesťanskou teologií. Je to případ protestantských sociologů Petera Bergera a Reinholda Niebuhra.

Kritika sociologie jako páté kolony levicových živlů snažících se o nadvládu nad světem pomocí ideologicky zkonstruované disciplíny je nesmyslná. Sociologie byla a je socialistická stejně jako byla a je liberální nebo konzervativní. Často tyto jednoduché politicko ideologické nálepky ani nestačí k tomu, aby vyjádřily komplexitu myšlení a hloubku sociologické imaginace daného autora.

Zdroje

BUDIL, Ivo T.: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton, 2003.
CIRILLO, Renato: Was Vilfredo Pareto Really a ‘Precursor’ of Fascism? The American Journal of Economics and Sociology, Vol. 42, No. 2 (Apr. 1983).
DURKHEIM, Émile: Společenská dělba práce. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004.
FINKIELKRAUT, Alain: Destrukce myšlení. Brno: Atlantis, 1993.
GRAY, John: Liberalismus. Praha: Občanský institut, 1999.
HAVELKA, Miloš: Max Weber a počátky sociologie náboženství. In WEBER, Max: Sociologie náboženství. Praha: Vyšehrad, 1998.
MARŠÁELK, Jan: Od politické filosofie k sociologii: obecní hypotéza pro čtenáře Durkheima. In KUSÁ, Zuzana a Miroslav TIŽÍK (eds.): Elementárné formy sociologického myslenia: Súčasné reflexe Durkhiemovho diela. Bratislava: Sociologický ústav Slovenskej akadémie vied, 2009.
MERTON, Robert King: Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000.
PARSONS, Talcott: The Structure of Social Action: A Study in Social Theory with Special Reference to a Group of Recent European Writers. Glencoe: The Free Press, 1949.
POPPER, Karl Raimund: The Open Society and its Enemies I: The Spell of Plato. London: Routledge, 1991.
STRAIT, Lance: Marshall McLuhan’s Message Was Imbued With Conservatism [online]. Guardian, 26. 7. 2011. Přístup 14. září 2012. Dostupné z <http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2011/jul/26/marshall-mcluhan-conservatism-medium-is-message>.
TIRYAKIAN, Edward A.: A problem for the Sociology of Knowledge: The Mutual Unawareness of Émile Durkheim and Max Weber. European Journal of Sociology, Vol. VII, 1966.
Vilfredo Pareto - Wikipedia, the free encyclopedia [online]. Přístup 14. září 2012. Dostupné z <http://en.wikipedia.org/wiki/Vilfredo_Pareto>.

Obrázky

Search This Blog

Modus vivendi