Recenze: O Slepých skvrnách Daniela Prokopa

Vzhledem k tomu, že mi odevzdání disertace trochu uvolnilo ruce, měl jsem možnost se vrhnout na knihy, na které v posledním roce nebyl čas. Jedna z mých voleb padla na loni vydanou knihu Slepé skvrny od českého sociologa Daniela Prokopa. Její podtitul – O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti – napovídá, že ambice má autor ušlechtilé a nemalé. Chce poukázat na problémy české společnosti, ukázat cesty možné nápravy a přitom oslovit širokou laickou veřejnost i politickou reprezentaci. Kniha mě zaujala natolik, že jsem se rozhodnul napsat menší recenzi.

 

Daniel Prokop: Slepé skvrny. O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách
české společnosti. Brno: Host, 2019

Kniha je rozdělena do sedmi tematických kapitol, které se postupně věnují následujícím tématům: chudobě, školství a vzdělávání, menšinám a radikalismu, populismu a demokracii, daňovému systému, národním stereotypům a mýtům, volbám a volebním průzkumům. Nebudu se zabývat jednotlivými kapitolami, ale pokusím se ukázat nejprve přednosti a následně i slabiny knihy.

Pojetí knihy symbolicky vystihuje úryvek, ve kterém si Prokop stěžuje nad tím, jak se na školách učí sociologie:

 

„Místo aktuálních vysvětlování společenských procesů se [žáci] v základech společenských věd („občance“) často více memorují abstraktní taxonomie sociálních skupin a učí se o sociologii jako vědě – o jejích disciplínách a postavách dávné minulosti. Ale středoškolák opravdu nutně nemusí vědět o Comtovi, zato příčiny předlužení a dluhové krize v Česku by znát mohl.“ (s. 123)

 

To je vskutku sympatická agenda! Autor se své agendy snaží pevně držet, takže v knize nenarazíte na žádné od reality odtržené teoretizování vysloužilého akademika. Kniha je naopak názornou demonstrací toho, jak můžeme o problémech naší společnosti přemýšlet s pomocí prakticky pojaté sociologie opřené o empirické výzkumy. Namísto sociologie „wordové“ servíruje Prokop sociologii „excelovou“.

Excelová sociologie
Přednosti autorova přístupu vynikají například v kapitole, ve které se věnuje rozdílům v platech žen a mužů (s. 60–64). Prokop uvádí, že v Česku činí rozdíl v průměrných platech svobodných žen a mužů asi 15 %. Nabízí vysvětlení, podle kterého jsou muži a ženy od přírody odlišní, z čehož vyplývají i jejich odlišné společenské funkce. Oproti mužům se od žen očekává, že budou vychovávat děti, a to se pak nutně odráží v jejich platové diskriminaci na trhu práce. Diskriminace se projevuje nejprve v jejich nižších platech a později i v nižších důchodech. Prokop ale vysvětlení s ohledem na přirozené rozdíly odmítá. Poukazuje třeba na to, že v některých západoevropských zemích činí průměrný rozdíl v platech svobodných mužů a žen pouze jednotky procent. Pokud jsou tedy rozdíly mezi ženami a muži přirozené a univerzální, neměly by se stejně přirozeně projevit i v platových rozdílech ve všech evropských zemích? Nebo jak jinak si máme odlišné rozdíly v platovém ohodnocení vysvětlit?

Prokop přesvědčivě argumentuje, že do odlišností v ohodnocení žen a mužů se promítají odlišně nastavené sociální politiky, které v různých zemích ženy jinak motivují. V Česku je svým způsobem sociální politika vstřícná. Matkám nabízí možnost dlouhé rodičovské a nabízí i velkorysou slevu na dani za nepracujícího partnera. Na druhou stranu náš sociální systém matkám nepomáhá při slaďování mateřství s prací. Prokop například uvádí nedostatek míst ve školkách a jeslích. Výsledné nastavení českého sociálního systému tak v důsledku vede k tomu, že české ženy s dětmi na delší dobu vypadnou z pracovního procesu. A to se v konečném důsledku projeví i v jejich platové diskriminaci.

V takové argumentaci vyniká dvojí: Za prvé si Prokop jako správný sociolog všímá relevantních faktorů (nastavení sociální politiky), které lidi různě motivují a demotivují v jejich konání, a ukazuje třeba i nezamýšlené důsledky takového nastavení (platová diskriminace, na kterou nejvíce doplácí matky samoživitelky). Za druhé se neomezuje pouze na situaci v Česku, ale používá srovnávací metodu, která mu umožňuje porovnat srovnatelné fenomény napříč různými zeměmi. Takové srovnávání pak funguje jako dobrá korekce závěrů, které by byly odvozeny pouze ze znalosti situace v jedné zemi. Prokopovi to zároveň umožňuje odhalit slabiny těch vysvětlení, která se odvolávají na přirozené rozdíly mezi muži a ženami.

Srovnávací přístup hezky vyniká v momentě, kdy Prokop v otázce sociální politiky polemizuje s některými konzervativními názory. Konzervativec by totiž mohl dost dobře připustit, že Prokop má pravdu a že za odlišnostmi v platech nestojí přirozené rozdíly mezi muži a ženami, ale specificky nastavená sociální politika. Konzervativec by asi i připustil, že platovou nerovnost můžeme zmenšit tím, že českou sociální politiku nastavíme jinak. Jenže konzervativec by se asi zeptal, jestli je snižování platových nerovností žádoucí. Když totiž nastavíme náš sociální systém tak, aby ženy na rodičovské motivoval hledat si práci, nezaplatíme za to „štěstím, rozvratem rodin a poklesem porodnosti?“ (s. 62) I tady ale Prokop ukazuje, že v evropských státech, kde se zaměřují na podporu předškolní výchovy, která matkám pomáhá sladit rodinný a pracovní život, porodnost spíše roste. Státy s konzervativněji nastavenou politikou podpory mateřství se naopak potýkají s nízkou porodností.

Takhle sociologicky Prokop postupuje i na řadě dalších míst. To se týká například celé první kapitoly, ve které probírá chudobu a exekuce, nebo skvělé části věnované českému daňovém systému a úvahám o optimální formě daňového zatížení (s. 179–187). A obdobně silnou je i závěrečná kapitola, ve které se věnuje problémům s přesností předvolebních průzkumů. Při tom se nebojí ani nadsázky a s pomocí empirických výzkumů ukazuje, proč se Václav Klaus mýlil ve svém názoru na levicovost snowboardu (s. 202).

Prokop do veřejného prostoru vystupuje jako angažovaný intelektuál, který nabízí sociologickou expertízu podepřenou relevantními daty. Nabízí životaschopnou alternativu spíše „wordovské“ sociologii, kterou v českém prostředí reprezentuje třeba Václav Bělohradský. V Prokopově knize proto nenajdete velkorysé soudy o stavu společnosti ani ze řetězu utržené prognózy. Drží se při zemi a poukazuje na nutnost systematického řešení dílčích problémů. Sympatické je i to, že se nebojí pustit do kritiky. V knize tak polemizuje s názory politiků, badatelů i veřejně známých osobností – dočtete se, proč nesouhlasí s Jordanem Petersonem ohledně diskriminace, s Alexandrem Vondrou ohledně neomarxismu nebo Karlem Janečkem ohledně existence ideálního volebního systému. Prokop se svojí knihou ale neprezentuje jako technokratický expert nabízející české společnosti všelék na její neduhy. Vystupuje jako poučený odborník, za kterým stojí tvrdá data, která mohou politickým stranám i občanům nabídnout korekci politicko-ideologického vidění světa.


Slepé skvrny v postfaktické době
Potud považuji Slepé skvrny za vítaný počin. Žel musím dodat, že kniha svůj potenciál úplně nenaplnila. Trpí nedostatky, které autorovy bohulibé záměry hatí. Jedním z těch méně závažných nedostatků je to, že u čtenářů předpokládá znalost některých odborných termínů a cizích slovních spojení. Někde Prokop užité termíny vysvětluje. Ukázkově si počíná třeba v případě termínů gender pay-gap (s. 60), autostereotyp a heterostereotyp (s. 195). Jindy se ale spoléhá na to, že čtenář termínům a výrazům rozumí, popřípadě že bude schopen jejich význam odvodit z kontextu. Jedná se například o termíny wording (104), Dolchstoßlegende (s. 149), priming (150), Obamacare (s. 154), electoral college (s. 157), Crooked Hillary (s. 161) nebo cost-benefit analýza (s. 188). Obdobně samozřejmě zachází s často se vyskytujícím termínem diskurz. Určitě by bylo vhodnější, kdyby laik nemusel u každého druhého výrazu koukat na výklad do slovníku. V případě výrazu swing states (s. 158) nabízí zavádějící vysvětlení, protože o nich píše tak, jako by se jednalo o třináct států USA, které jsou v každých volbách stejné. Složení swing states se ale postupem času mění v závislosti na změnách ve voličských základnách jednotlivých států[1].

Donald Trump (by Gage Skidmore; CC BY-SA 2.0)

Používání zejména anglických výrazů mě přivádí ještě k jiné, výraznější slabině celé knihy. V některých kapitolách se čtenář víc než o slepých skvrnách naší společnosti dočte o slepých skvrnách Spojených států amerických. V knize se leccos zajímavého dozvídáme například o problematické privatizaci amerického vězeňského systému, rasové segregaci, Trumpově populismu, provázanosti americké politiky s byznysem a amerických volbách. Mohlo by se zdát, že zařazení „amerických pasáží“ je ospravedlnitelné onou srovnávací metodou. Potíž ale je, že když Prokop začne hovořit o USA, ne vždy to dělá za účelem srovnání. Proč hovoří o problémech amerického vězeňství, když nehovoří stejně tak o vězeňství českém? Proč zmiňuje lobbing velkých firem jako je Boeing, General Motors a AT&T, ale už neříká nic o Agrofertu, Home Creditu nebo OKD? A proč je Donald Trump nejčastěji skloňovanou postavou knihy?

 

Prokop v úvodu čtenáře na americké pasáže upozorňuje a říká, že USA často fungují jako „zkumavka, v níž se skutečnosti objevují v čistší podobě a navíc existují data k jejich zkoumání“ (s. 19). Tvrzení o skutečnosti v čistší podobě mi na sociologia přijde docela troufalé. Je skutečnost českého daňového systému čistší než skutečnost toho německého? Je čistší skutečnost populismu českého, nebo amerického? A nebylo by lepší takové otázky nechat filosofům? Jako přesvědčivější se tak jeví argument o neexistenci dat. To si ale zaslouží důkladnější rozvedení.

Když se zaměříme na pasáže věnované USA, zjistíme, že patří k těm fakticky nejhůře podepřeným. Autor například tvrdí: „Možná i kvůli tomu měl v Americe během let 2011 až 2014 neozbrojený černoch třiapůlkrát vyšší šanci, že bude zastřelen policií, než neozbrojený běloch. Jen jeden ze tří černochů, které policie zastřelila, držel zbraň či byl podezřelý z násilného trestného činu.“ (s. 127) Nebo: "A ve Spojených státech jsou za většinu teroru a ideově motivovaných vražd v posledních deseti letech a takřka za všechny v posledních dvou letech zodpovědní pravicoví extremisté.“ (s. 198). Z jakých výzkumů autor čerpá? Odkud svá čísla bere? To se v knize nedočtete. Řadu nepodložených tvrzení naleznete i v pasážích, které se USA nevěnují.

 

Nepodezírám autora z toho, že by si čísla vymyslel. Pokud ale vystupuje jako expert na práci s daty a čísly a pokud se v knize dotýká i současných debat o vzdělávání, mediální gramotnosti, postpravdivé společnosti a faktomluvě (zejm. s. 141 a 222), působí pasáže bez odkazů vysloveně kontraproduktivně. Můžete samozřejmě namítnout, že popularizační formát knihy akademickému odkazování a citování nesvědčí. Jenže na jiných místech v knize Prokop svá tvrzení odkazy pečlivě dokládá. V jednom odstavci na s. 189 dokonce uvádí pět takových odkazů.

 

Pokud absence dat o Česku motivovala autora k tomu, aby se místo toho věnoval situaci v USA, působí to přinejmenším divně. Pokud má přehled o situaci v americkém vězeňství, ale nemá data o vězeňství v Čechách, tak proč o vězeňství vůbec psát? Autora tak spíš podezírám z toho, že se snažil naředit text čtenářsky vděčnými obrázky z USA. Jenže po knize, která ve svém titulu uvádí, že se věnuje problémům České republiky, asi nesáhnete proto, že vás zajímá společenské klima za velkou louží.

Nakonec bych rád zmínil ještě jinou slabiny celé knihy, kterou je stylistická úroveň textu. Názorným příkladem (kdy autorovi ujela ruka a který můj mozek přivedl do varu) je následující odstavec:

„Historie se obyčejně neopakuje, říkáte si. Jak ale poznamenal sociolog William Thomas ve svém teorému: ‚Jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích.‘ Chybou liberálů možná bývá, že „reálnost situace“ popírají, místo toho, aby se debatu o ní snažili strukturovat a převést k reálnějším řešením.“ (s. 141)

Kromě nesrozumitelnosti a nejasné návaznosti na okolní text tu autor neuvádí zdroj, ze kterého Thomasův teorém cituje. Dále se nenamáhá vysvětlit, co to ten Thomasův teorém vlastně je a co z něj plyne. Není proto vyloučeno, že si tento výlet do sociologické teorie někteří čtenáři vyloží chybně: Realita je taková, jakou ji chcete mít. Když budete věřit, že jste geniálním matematikem, tak jím v důsledku skutečně i budete. Když budete věřit v existenci jednorožců, pak budou jednorožci existovat. Realita se zkrátka přizpůsobí vaší definici. A nadto se mi zdá, že se poslední dvě věty popírají.

 

William Isaacs Thomas (CC0)

 

 

Původně jsem chtěl část recenze věnovat rozboru problematického statutu Thomasova teorému ve Slepých skvrnách. Pokud totiž autor Thomasův teorém přijímá, tak mi nedávají smysl některá jeho tvrzení o kulturních válkách, národních stereotypech a o sociální stratifikaci české společnosti. Obecněji řečeno: Co všechno si Prokop myslí, že Thomasův teorém vysvětluje ve vztahu k jeho vlastnímu uvažování o problémech české společnosti? Protože by to ale zabralo příliš místa, omezím se na konstatování toho, že Prokopova vlastní pozice má jistý deficit právě v té sociologii teoretické, „wordové“. Samozřejmě v úvahu připadá i jiná možnost – že Prokop chtěl jen využít celkem radikální formulace Thomasova teorému pro dodání údernosti svému textu. Ani jedno ale není dobře, a sociologická teorie mu to vrací i s úroky.

Knihu nakonec nevylepšují ani některé další citáty, s jejichž pomocí se autor pravděpodobně snažil učinit text čtenářsky přitažlivějším. Citáty jsou mnohdy banální, není vždy jasné, jak s jednotlivými tématy souvisí a působí skoro až nepatřičně ve chvíli, kdy se autor v úvodu čtenáři vyzná: „Nemám moc v oblibě citáty, ale…“ (s. 21)


Závěrem
Sečteno a podtrženo, kniha na jednu stranu nabízí čtenářsky vstřícnou a solidní analýzu problémů české společnosti. Obsahuje přesvědčivou argumentaci a odkazuje na relevantní výzkumy. Na druhou stranu má text řadu nedostatků, které jinak skvělý úmysl kazí. Věnuje až zbytečně mnoho místa USA, neuvádí zdroje a stylisticky pokulhává. Kdybych to měl shrnout, je můj celkový pocit z knihy dost rozpačitý.

 

---

[1] Více o proměnách voličské základny jednotlivých států v minulosti najdete třeba zde https://archive.nytimes.com/www.nytimes.com/interactive/2012/10/15/us/politics/swing-history.html