Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk

Tak jsem si řekl, že kurs SKC (střet kultur a civilizací) pojmu zodpovědně a přečtu si knihy, které jsou hlavní částí jeho náplně. Začal jsem u Fukuyamovým Koncem dějin.Tuhle knihu jsem sice už jednou četl, ale protože jsem si toho tolik nepamatoval, sáhnul jsem po ní znovu.

O Fukuyamových tezích jsem měl množství informací zprostředkovaně od jeho názorového odpůrce Johna Graye. Ten si Fukuyamu opakovaně dobírá za jím prezentovaný naivní historicismus. Fukuyama se pomocí myšlenek Hegela a jeho následníka Kojéva snaží dokázat, že liberální demokracie je historicky prověřený, univerzálně nejlepší možný režim vlády.

Ve své Black Mass Gray opakovaně poukazuje na to, že Fukuyama je sekularizovaný (byť pacifistický) milenarista, a dodává k tomu, že pochází z amerického neokonzervativního prostředí. Fukuyama byl například členem think-tanku PNAC (Project for New American Century), který se snažil ve světe prosazovat cosi na způsob pax americana. Členy tohoto think-tanku kromě Fukuyamy a dalších myslitelů byli i někteří politikové z administrativy George Bushe ml.

Fukuyamova argumentace je ale místy zajímavá. Autor například zajímavě rozlišuje dvě podoby liberální demokracie. Jednu podobu najdeme u Hobbese a Locka druhou Hegela a Tocquevilla. Podle prvních dvou dvou měl stát zajistit lidem možnost uspokojení materiálních tužeb, podle druhých dvou je zapotřebí uspokojit i vznětlivou část lidské duše, která souvisí s uznáním ostatních. První podoba vede k materiálně zajištěné společnosti, jejíž členové se nijak nestarají o veřejné dění, druhá vede ke zdravé občanské společnosti. Nabízí se zde zajímavá analogie s naší společností dvacet let po revoluci. Bez zdravé občanské společnosti vypadá Česká republika jako varianta Lockova nebo Hobbesova liberalismu.

Kromě jiných a nesporně zajímavých momentů je Konec dějin apologií liberální demokracie. Autor se navíc dopouští zvláštních zjednodušení. Liberální demokracie vymezuje pouze formálně a nikoliv z hlediska toho, zda se v těchto zemích žije skutečně podle liberálně demokratických zásad. Fukuyamova analogie moderní přírodovědy a vzniku liberálního kapitalismu se zdá rovněž jaksi zjednodušená.

Obhájit formální podobu současného demokratického režimu může kdokoliv, kdo mu bezmezně věří. V tomto ohledu proto není Konec dějin argumentovaný s pomocí socio-historických prací ničím převratným. Naopak pasáže, ze kterých si můžeme Fukuyamu apologeta odmyslet, jsou ty nejzajímavější.

FUKUYAMA, Francis: Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publishers, 2002.